Není krásnější krásy nad Šumavu na sklonku pozdního léta.Počasí stálé, vzduch nepřesycen vlhkem, jako jindy. Tráva bují, zelená se a žloutne zároven, pavučiny jí spřádají, lesknou se, jako by byli utkány s čistého stříbra. Klenou se smrkové lesy, hustě do nedozírna, černají se... Můžeme se domnívat, že jsme Šumavu prochodili podél i napříč a poznali tam úplně všechno.. Při další návštěvě, toulání opět narazíme na neznámá, utajená místa, stejně krásná jako ta, které jsme už vzhlédli. Projdeme krajem kolem Domažlic, zastavíme se v Kašperských Horách, nezapomeneme na Stachy. Rozsáhlá, veliká je moje milá Šumava.Nádherná krajina lesů, mystických jezer, slatí, tajemných kopců. Vládnou tu vody, vládne tu zelené moře.Vlní se i šumí až to Šumavě dalo jméno.Vody jsou opravdu všude.Prýští pod kroky, visí v mlze, zelení se v lesích, snivě kralují v jezerech, hromadí se ve slatích. A jěště zbývá na horské bystřiny v divokých údolích, na rybníky v podhůří. Černý Kříž pod Spáleným vrchem u Mrtvého luhu, nedaleko Smolné, Pece i Hučiny ustící do Studené Vltavy.Smutná osamělost vane z názvů v odlehlém koutu šumavských hor. Je tu také Dobrá, Ovesná, Pěkná, aby napravili chmurnost, prýštící z názvů, jež jsou hodně výstižné spustí li se podzimní šumavské deště. Má milá, milovaná Šumavo jsem s Tebou, u Tebe a i když jsi přes 400km daleko.Brzy zase přijedu Tvůj přítel věrný....Tebe milující...